Vysoká kola se ze sklepů, garáží a půd pozvolna dostávala od 60. let na světlo, zprvu jako recese v mírně tajících časech. Důležitý okamžik: V roce 1966 se několik nadšenců vydalo na vysokých kolech po trase etapy Závodu míru z Prahy do Liberce. Nápad inspiroval pořadatele Libereckých výstavních trhů (LVT) a ve spolupráci s Eskou Cheb vyhlásili téhož roku závod vysokých kol, jímž v srpnu zpestřili na LVT program. Tam se poprvé sjeli jezdci z celých Čech.
V roce 1975 se Milan Rambousek a Zbyněk Šimek vydali na těchto strojích na Závod míru z Berlína do Hradce Králové, 800 km. Jeli bez prostředků, spali pod širákem, cyklisté jim večer házeli z okna ubytovny něco ze svých zásob, aby kluci vydrželi.
V roce 1976 se do Brna sjeli jezdci na vysokých kolech z celé republiky, aby na velodromu asistovali při Velké ceně Československé televize. První skupina nadšenců se vytvořila v Holicích.
Připomeneme pana Jaroslava Maťátka (1910–1980) ze Dvora Králové. Bývalý desetibojař Slavie Praha si do důchodu pořídil vysoké kolo. Sjezdil Čechy, pak na něm jel z Bulharska přes Rumunsko, Maďarsko, Československo až na Rujanu k Baltu.
Zájemců přibývalo. Jeden z prvních akad. sochař Jan Roith, dalšími nadšenci se později stali Jaroslav Vožniak, Jan Bejšovec, Jan Šup, Jan Králík a několik dalších. Vysoké kolo získal také František Babický, legendární mechanik československé cyklistické reprezentace. Všichni jmenovaní se za čas sešli v obnoveném ČKV 1880. K tomu ale ještě bylo daleko.
Začaly se organizovat i první akce. Nejznámější a dodnes pravidelně konaný je závod Jíloviště–Zbraslav, tedy z kopce dolů bez pedalování. Recesistický charakter jízdy bez oficiálního požehnání se těšil v dobách páchání lepších zítřků velké oblibě.
