V následujících dvou letech se IVCA Rally konala v USA (1991) a v Belgii (1992). Do Spojených států zamířili čtyři Češi, letenky a účast platili Američané, respektive The Whelmen Club. Je to celostátní organizace, v každém státě Unie má svoji odnož a dnes asi 3 tisíce členů. Do Ameriky zamířili Jan Chvátal, Zbyněk Šimek, Jaroslav Vožniak a Eva Králíková, která také tlumočila. Tam ovšem už nebyl na pořadu sběr brambor z a do hrnce, ale perfektní organizace, na níž se podílely stovky lidí. Téhož roku uspořádali evropský sraz ještě němečtí organizátoři v Hannoveru. Jak to tam klapalo si umí každý představit. Napřesrok se IVCA Rally 1992 konala v belgickém Gentu, kde to rovněž běželo jako na drátkách se zástupem pořadatelů. Padla na nás tíseň.
Na IVCA Rally 1993 se do Česka chystali sběratelé a nadšenci z celého světa, nakonec jich přijelo více než 300. Z Anglie na vysokých kolech po ose, Američané přistáli v Německu a jeli do Prahy rovněž po ose, všichni byli na posametovou situaci moc zvědaví a my jsme měli hlavu v pejru. My – to bylo sedm lidí, mimo jiné i proto jsme znovu obnovili ČKV, o tom jinde. Chystali jsme to rok, během akce nám pak pomohlo několik zbraslavských pořadatelů.
Byly to časy, kdy neexistoval internet, komunikace probíhala výhradně faxem, o mobilním telefonu jsme si zatím četli v odborných časopisech.
Nejprve se Honza Králík postaral o přílohu Technického magazínu (vycházel v nákladu 80 tisíc), kde v české a anglické mutaci popsal historii kola v Čechách, jako separátní tisk to pak dostali všichni účastníci. Tehdejší poměry ilustruje i způsob financování rally: jednak každý účastník zaplatil vklad, jednak Honza zajistil sponzory. Byly to divoké časy – Honza přinesl v igelitce 80 tisíc od jednoho sponzora, 20 tisíc od dalšího, vyplatili mu je z kasy a stvrdili to podáním ruky. Finance měla na starosti Gastonova Áňa Zikmundová, a pečovala o ně vzorně. Jiným sponzorem byla americká společnost Mars, která dodala půl metráku čokoládových tyčinek a pytel rýže. Po takřka třiceti letech je zbytečné probírat se detaily. Stručně: centrem se stala Zbraslav, kde účastníci spali v hotelu a ve školicím středisku České pošty, camp byl v Chuchli. Uspořádali jsme jízdu na 100 mil, dopravu parníky ze Zbraslavi do Prahy (jeden, přetížen jezdci a koly, byl zabořen ve vodě po zábradlí). Uspořádali jsme výstavu v Muzeu sportu, velká sláva se odehrála v Národním technickém muzeu, kam jsme přivezli 150 lahví šampusu a také pana Jindřicha Vondřicha, synovce Augustina Vondřicha, jehož sbírka kol tam je dodnes v expozici. Tři sta lidí vyjelo ze Zbraslavi na výlet na Karlštějn, na Letné se měl konat závod na 1 míli, ale rozprášila nás bouřka. Měl jsme dost peněz, jídla bylo bohatě, piva a šampusu ještě víc, počasí se až na jednu výjimku vydařilo, všichni byli nadšení a mezinárodní rodina velocipedistů a milovníků historických kol nás definitivně přijala mezi sebe.
Skončilo to přebytkem 100 tisíc. Polovinu jsme rozdali mezi nás několik organizátorů, a věřte, že to byly zatraceně zasloužené peníze. Druhou půlku jsme věnovali Národnímu technickému muzeu. Avšak nikoli tak, že bychom je poslali na konto. Napsali jsme panu řediteli, že zaplatíme někoho, kdo uspořádá depozitář kol a zrenovuje vybrané vzácné kusy, a to až do výše 50 tisíc. Ujal se toho Jano Rečo a byl to podstatný krok k obnovení důstojnosti sbírky po Augustinu Vondřichovi.
